Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 41 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 41 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 42 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 42 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 43 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 43 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 44 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 44 Deprecated: Function eregi() is deprecated in /DISK2/WWW/hilarius.cz/v2/maincore.php on line 45 Hilarius - verše próza - Burčákové rekviem
November 17 2019 16:16:01
Menu
Básničky

   - podle témat
   - abecedně
Povídky
Přestavba stránky
#1 Básničky (85%)
#2 Povídky (30%)
#3 Jiné rubriky (10%)
Všechny Projekty
Burčákové rekviem
Vino

Burčákové rekviem
aneb
Jak jsem přežil Znojemské vinobraní


Psáno pod vlivem burčáku a událostí, které mi ukázaly křehkost našeho bytí a naučily mne vážit si života.

Když mi moje známá, Lucie, nabídla, abych s ní jel na víkend do Znojma, kde má svého otce, na vinobraní, vyvolala tím ve mně celou řadu rozporných pocitů. Na jedné straně bych na vinobraní, na němž jsem ještě nikdy nebyl, jel strašně rád, na druhé straně ve mně samotná její osoba budila určité obavy a podvědomě aktivovala centrum pudu sebezáchovy. Lucku jsem znal jako osobu veselou, sdílnou, avšak ve všech směrech, nejmírněji řečeno, zvláštní. Nepokládám jsem za zcela standardní chodit v parném létě v kožených rukavicích a v zimě v krátké sukýnce, ani nezapadá do mých představ zažitých zvyklostí, když někdo nosí jako vrchní oblečení kombiné. Vinobraní, které znám z televize, bych ale chtěl vidět...

Abych v nezvyklé situaci nebyl sám, či snad spíše, abych se s očekávanými problémy podělil ještě s někým jiným, zeptal jsem se, zda by třeba nemohl s námi jet kamarád Luděk. Není žádný problém“, odvětila briskně Lucka a v tu chvíli jsem začínal tušit, že již z pasti nevyklouznu a můj osud je zpečetěn. Je pravdou, že Luděk, který vyčetl z mých očí nepotlačitelný děs, projevil upřímnou snahu nenechat mne utopit se v navařené kaši samotného a projevil se jako opravdový soudruh v nouzi. Objektivní situace mu však nakonec zabránila, aby své hrdinství dotáhl až do konce a když mi oznámil, že s námi jet nemůže, bylo mi již jasné, že v průšvihu, o který jsem si řekl, jsem osamocen a nikdo už mi ani nezatlačí oči. Jak se záhy ukázalo, dobrodružství, do kterého jsem se pustil, bylo ještě strašnější, než bych si kdy uměl představit. Zimní přechod tajgy, průchod pouští v písečné bouři, či sjezd na lavině z Nanga Parbatu jsou proti tomu jen pohodovými procházkami po láze?ské kolonádě a jsem si jist, že ani Reinhold Messner, který nebezpečí záměrně vyhledává, zatím nic podobného nezažil ...


Lucka přijela se svým favoritem na místo srazu pouze s čtvrthodinovým zpožděním a omluvila se, že pozdní chození na schůzky mají v rodině. Většinou je to prý horší. Časem jsem jí dal zapravdu. Úspěšně projela Strahovským tunelem i nástrahami systému radarů nového tunelu Mrázovka, kde s ohledem na skutečnost, že policií čerstvě vrácený řidičák se v její kapse ještě nestačil ani ohřát, celkem dodržovala rychlost. Sdělila mi, že si ale stejně myslí, že ona svůj vůz řídí nejlíp a já opáčil, že rád jezdím s řidičem, který má svůj vůz pod kontrolou, kdy ani nevím, že se vezu.


Na jižní spojce jsme zastavili u pumpy a této chvilky využil slovenský stopař, student, který si k nám přisedl. Zakrátko by již rád vzal tento svůj zbrklý krok zpět, bylo však již pozdě. Splašený favorit, vydávající zvuky, jako by přišla jeho poslední hodinka, se řítil po dálnici a předjížděl mnohem renomovanější a o desetiletí mladší značky. Jelikož v pravé ruce držela Lucka cigaretu, řadila ladným, ledabylým pohybem levé ruky, v němž by někdo mohl rozpoznat podání čínského, stolního tenisty a který možná i trochu připomínal techniku podpultového prodeje. Pro ostřílenou řidičku, jako je ona, samozřejmě tento způsob ovládání vozu nepředstavuje žádný problém, avšak mladý, nezkušený stopař tento fígl patrně neznal a trochu nám svým chvěním auto rozvibroval. Teprve nyní se začal ustrašeně rozhlížet po interiéru vozidla i když toho moc pro hustý kouř vidět nebylo.


Na palubní desce byl masivní popelník a na panelu u řadící páky velký hrnek, z něhož nám stále usměvavá Lucka nabízela kafe. Vysvětlila, že jej pije proto, že o "papíry" přišla naposledy pro trochu alkoholu, kdy jí v krvi našli soubor značek, které známe ze Švejka. Jenom kontušovka a vanilková byly nahrazeny novějšími lihovými produkty. Občas auto jelo po paměti, to když kafáč dolévala z láhve, umístěné mezi sedadly na ruční brzdě, což jí zaměstnalo obě ruce. Nový prvek vnesla do naší jízdy, když si potřebovala ubalit další cigáro. Je jasné, že s jednou rukou to nejde, pro tuto situaci však měla vypracovaný perfektní grif. Zlehka se předklonila a zatímco její jemné prstíky balily žváro, řítící se auto řídila lokty, ležérně opřenými o volant. Dozvěděli jsme se, že ve Skandinávii je tato technika řízení auta naprosto běžná a všeobecně rozšířená. Mladý stopař, který ve Skandinávii asi ještě nebyl, nešetřil slovy chvály a obdivu nad dovedností řidičky: "Boha jeho! Videl som už volačo, ale na toto pozeram prvý raz", přičemž usilovně hledal záchrannou brzdu, či červený, katapultovací knoflík.


katapultovaci_knoflik


To již ovšem po autě poletovaly chuchvalce vlasů, které se samovolně uvol?ovaly z hlavy nešťastného stopaře, který začal litovat, že se kdy narodil a pokusil se několikrát vystoupit za jízdy s tím, že by za cenu zachování života, v nejhorším, svůj batoh oželel. Zkušená Lucka však vždy vše předvídala a dětská pojistka zoufalému, k smrti vyděšenému stopaři v jeho neuváženém činu zabránila. Pološílený strachy začal alespo? upozor?ovat na všechna auta, kde zahlédl SK. Celkem správně vyhodnotil situaci tak, že by nejmenším rizikem bylo, kdyby za jízdy mezi vozy přestoupil, jak to asi viděl v nějakém akčním filmu, střešním okénkem. Začínal tušit, že své rodné Slovensko už asi nikdy nespatří. Postupně mu docházelo, že udělal chybu, když ve svém mládí, které jej napl?ovalo klamnou vidinou dlouhého života, v době, kdy ještě byl čas, neuzavřel životní pojistku a z mladické nerozvážnosti špatně odhadl své perspektivy, když dosud nesepsal závěť. Ze zadní části vozu jsem pak občas zaslechl: "Pane, zmiluj sa, Kriste, zmiluj sa .... Nie som hoden vôjsť do Tvojho kráľovstva .... Blahorečená .... Až na veky ......... Do piče!".
Usoudil jsem, že jde o psychicky dosti nevyrovnaného jedince.



Jiskřička naděje stopaři vyvstala před odbočkou na Humpolec. Někde před námi byla patrně bouračka, jízda se zpomalila na rychlost chůze a naše auto začalo vařit. Ani zapnuté topení, které nám společně s pálícím sluníčkem vytvořilo ve voze příjemnou pohodu, příliš nepomohlo. K mému překvapení ale odbočku na parkoviště minula Lucka bez povšimnutí a tak jsem si dovolil zmínit, že jsem si myslel, že tam zajedeme a podíváme se, jak je to s vodou. Lucka přitakala, že i ji to napadlo a za chvíli již couvala na parkoviště v protisměru z jeho výjezdu. Poté, co zvenčí otevřela zadní dveře, stopař už na nic nečekal. Popadl batoh a vyrazil z našeho auta rychleji než špunt z láhve šampa?ského. Zachránil nejen batůžek, u něhož předpokládal, že jej, pokud neshoří, stejně po čase jeho rodiče dostanou poštou, ale navíc i svůj život a v to již opravdu nedoufal. Z vozu s označením SK nám, sice ještě trochu pobledlý, avšak v již převlečených, čistých kalhotách naposledy zamával (anebo to byla hrozící, sevřená pěst?) a začal si kanagomem lepit poslední pozůstatky své, ještě před hodinou bujné, kštice.     



Nám zůstalo zadýchané auto a u našeho, vzduchem chlazeného favorita jsem diagnostikoval, že mu chybí i olej. Aspo? jsem mu dal vypít jednu plnou petku vody, která v jeho útrobách okamžitě zmizela. Olej cestou někde koupíme. Protože kolona se nadále vlekla, odbočili jsme z dálnice do Humpolce a na Jihlavu jeli po okreskách. Lucka ani nezaznamenala, že již dálnice skončila a náš postup to proto nijak nezpomalilo. Předvedla mi, jak se balí cigareta v zatáčkách a mnoho jiných zajímavých triků, za něž by se ani nejlepší holywoodští kaskadéři nemuseli stydět a já si jen říkal, že vzhledem k tomu, že jedeme na plyn, bude snad má smrt celkem rychlá. Cesta, při níž jsem přemítal o tom, kým asi tak budu v příštím životě, nám pěkně ubíhala a i když jsme jednou špatně odbočili, protože toho měla řidička na starosti moc, o to rychlejší jízdou jsme ztracený čas nahnali.     
   
   
  U pumpy jsme dolili olej, doplnili plyn, aby se nám lépe hořelo a vzali párek stopařů. Jak se ukázalo, šlo o milovníky adrenalinu a ač je přeci jen trochu mrzelo, že Lucka nezkusila projet od silnice nepříliš vzdáleným, hořícím stohem slámy, na který neustále upozor
?ovali a který jsme takto celkem zbytečně objížděli, svojí dávku "áčka" si i tak s námi vybrali na rok dopředu. K našemu překvapení jsme nakonec dojeli živi a zdrávi do Znojma, kde oba opět šťastně vyskočili, neboť před nimi, na rozdíl ode mne, bylo už jen radostné vinobraní.


Zaparkovali jsme na okraji města. Pro množství aut bychom se stejně o moc dál nedostali. Lucka si vyndala nezbytné věci, jako kastrol s polévkou apod. a rozhodla se zavolat otci, že jsme již ve Znojmě. V té chvíli zjistila, že nemá svůj mobil. Zkusil jsem jí prozvonit, zda se prevít někde neozve, ale bez žádoucího výsledku.


Mobil



Celkem málo pochopení měla, když jsem jí chtěl udělat přednášku na téma "Dopplerův princip" a vysvětlit, jak se vůči stojícímu pozorovateli snižuje výška tónu vyzvánění mobilu, vzdalujícího se rychlostí v směrem ke slovenské hranici. Mohlo se totiž stát, že křeč, s níž slovenský stopař svíral Lucčin mobil, původně položený na zadním sedadle, z něhož se pokoušel dovolat na všechny tís?ové linky, dosud nepolevila. Přesto jsme mu odpustili.


Z mého výkladu si Lucka zapamatovala jen to, že na tomto principu fungují silniční radary, s nimiž se denně setkává, neboť úmyslně překračuje rychlost za účelem navázání důvěrného vztahu se statným orgánem. Můj mobil nám v dané situaci nebyl k ničemu, jelikož číslo na svého otce Lucka zpaměti neznala. Věděla jen, že se tam vyskytuje 009 - jak se později ukázalo, šlo o agenta "těch nahoře" - a pro případné zkoušení správného čísla bylo kombinací přeci jen příliš mnoho. Ověšeni vším možným i nemožným jsme se začali prodírat přeplněným Znojmem. Projít bránou, kde se platilo vstupné, se mi podařilo v rafinovaném přestrojení za pořadatele, které jsem si za tímto účelem vezl z Prahy s sebou. Pro Lucku jsem měl převlek za Červenou Karkulku, jenž dobře ladil s jejím kastrolem s polévkou a pekáčem s perníkem, který vezla otci. Na případnou kontrolní otázku, kde má láhev s vínem, kterou by se jí mohli pokusit nachytat, jsme měli připravenu logickou odpověď, že přeci nebude nosit dříví do lesa.        
   
  Tatík nebyl samozřejm
ě doma, Lucka neměla klíč a bylo třeba se věcí zbavit. Uvnitř města již nemusela předstírat, že polévku nese nemocné babičce a obrovský kastrol nám čím dál tím víc vadil. Ani ne proto, že občas na někoho polévka vyšplíchla, stejně se k nám, když to zjistil, nemohl se svým požadavkem, abychom mu zaplatili čistírnu, prodrat - spíše nám překážel v pohybu mezi masami lidí. Nakonec se mi podařilo věci umístit do vinárny, blízké bydlišti. Lidé tam byli velmi milí a ani nám nevyčítali, že se plocha pro hosty, vzhledem k tomu, co zabraly naše věci, zmenšila na polovinu. Abychom jim vyjádřili náš vděk, dali jsme si tam jednoho burčáka a tím pokládali věc za srovnanou. Koneckonců, když budou mít mí? hostů, budou mít i méně práce.  
   
  Stejn
ě jako sovětští hokejisté, co si odepjali své olověné opasky s nimiž trénovali, jsme se i my, bez zbytečných věcí, rozeběhli do rozjařeného města. Burčák střídal burčák a město začínalo krásnět. Všude voněly pečínky na grilu, nepřeberná nabídka dobrot na každém kroku lákala k ochutnání a Znojmo se dostávalo do varu. Vinobraní začínalo.


sklenice



Na chvíli jsme se s Luckou rozdělili. Zatímco ona se vydala za kulturou na cimbál, já se věnoval ochutnávce vín na předváděcí akci Znovína. Prezentace vín končila degustací, kde se mělo určit, jaké víno pijeme. Vína jsem sice nepoznal a označení "Znalec vín" nevybojoval, ale asi po půl hodině bloudění jsem nalezl východ z budovy, což osobně pokládám také za dost dobrý výkon.


Překvapivě se mi pak ještě podařilo i setkat s Luckou, přestože má schopnost zaostřit nějaký objekt menší než dům byla po prodělaném testování poněkud snížena. Nakonec se nám dokonce povedlo vypátrat telefonní číslo na otce Lucky, spojili se s ním a počkali na něj ve vinárně, kde byly uskladněny naše věci. A protože, když dorazil, byla nejen noc, ale i naše všestranná unavenost byla značná, šli jsme spát.


mesic



Pokračování


Přilášení

Registrovaní mají
více možností!

Registrovat


Přihlášení
Jméno

Heslo



Zapomněli jste své heslo ?

Info:
Svátek má:


Počasí:



Vygenerované za: 0.07 sekund Od 12/2008 -   navstev