evžen hilar			verše
					próza
	M E N U			N A   H O M O L C E
	HLAVNÍ  STRÁNKA
	POVÍDKY
	► NA  HOMOLCE				Na Homolce
					aneb
				únorové události roku 2005
				Dlouhý had pomyslné fronty se opět malinko pohnul a já zase o kousíček postoupil. Jako v každé frontě, i tady někteří předbíhají. Nikdo se však na ně nezlobí, nikdo jim nic nevyčítá, nikdo nenadává. Postava za pultem, která si pro každého v podvojném účetnictví pečlivě vedla podrobnou evidenci „MÁ DÁTI / DAL“, sestavuje „Výsledovky života“. Nejsem si jist, jestli ta má nebude „v červených číslech“. Už jsem skoro na řadě a kdyby mi oči lépe sloužily, „TOMU ZA PULTEM“ bych už patrně viděl do tváře. Ač se především věnuje těm přede mnou a mne si zatím moc nevšímá, jsem si jist, že už o mně ví …
				Bezmála šedesátiletým stáním ve frontě jsem někdy už dost unaven. V průběhu této doby na mne dolehly různé zdravotní potíže a neduhy a čím blíž jsem pultu, tím je jich víc a ozývají se stále častěji a neodbytněji. Naposledy ty, které navštěvují značnou část pánů v pokročilém věku.
				Když již bylo jasné, že většinu tekutiny, které mé tělo poměrně příjemným způsobem v hospodě přijalo, musím vypotit, či vyplakat, abych se jí zbavil a svým jednáním jsem zcela popřel původní význam idiomu „Jdu na malou“, neboť se v žádném případě o nic „malého“ nejednalo a na pobyty na oné místnosti jsem již vyčerpal všechnu svoji dovolenou a musel si je proto po nocích napracovávat, navštívil jsem příslušného lékaře. Ten mne prohlédl a ještě poslal na různá další, odborná vyšetření. Nashromážděné výsledky si lékař přehledně rozložil na stole. Nemusel říkat nic a já zase nemusel být ani doktor, abych při pohledu na výmluvný graf pochopil, jak na tom jsem.
				Abych lékaři jeho úděl trochu ulehčil, prozradil jsem mu, že jsem s tímto problémem již na třech operacích byl a poznamenal, že bude nejlepší, když si oba čas trápení zkrátíme. On se podíval do rozpisu a nabídl mi první operační termín, který měl volný. Mně se jen vybavilo, že na stanovený den operace připadne smutné výročí, kdy uplyne přesně jednadvacet roků, kdy můj otec opustil tento svět. Tím, že to bylo, stejně jako v mém případě, na urologii a že druhým lékařem u operace bude právě ten, který operoval naposledy i mého otce, jsem se nenechal vyvést z míry. No uznejte, přeci nebudu pověrčivý …
				A kdyby to přeci jen nevyšlo, protože, jak víme, náhoda je blbec a čert nikdy nespí, nebudou si muset mé děti pamatovat dva datumy, kdy mohou navštívit ty, kteří je do života vybavili určitou degenetickou výbavou (Degenetic Native Abilities - DNA), obsahující mnoho dispozic, vloh a vlastností, které budou postupně v průběhu života ke svému zděšení objevovat, ale jen jedno datum.   A kdyby na návštěvu neměly čas, protože děti většinou čas nemají, mohly by alespoň zapálit jednu společnou svíčku a tak ušetřit. S otcem jsme jim pro snadnější zapamatování vybrali 22.2. No vidím, že teď už jsem to s tím svým optimizmem ale opravdu přehnal, neboť všichni dobře víme, že si nebudou pamatovat ani toto a ušetří za obě svíčky. Jó, kdyby tak šlo třeba o čtyřicetimístné číslo vkladní knížky, to snad ano, ale nějaké pitomé datum, které navíc ani není datem výplaty? Inu, vždyť to znáte, děti.
				Od sestřičky jsem dostal několik archů všelijakých poučení, množství žádanek o předoperační vyšetření a složku dotazníků, kde bylo třeba vyplnit vše o mně, mých rodičích a prarodičích, tak, jak jsme na to my, dříve narození, z budovatelských let zvyklí – jen kolonka „původ“ v dotaznících chyběla. Zrovna ta nejdůležitější! To když se například jeden můj spolužák, nějakej Honza Nevrkla z Lahovic, hlásil na vysokou, všechny kolonky o svém bližším i vzdálenějším příbuzenstvu proškrtl a do dotazníku vzpurně napsal : „Na školu se hlásím já“. Už tím si pod sebou nařízl větev, avšak to mu asi nestačilo a tak do kolonky „PŮVOD“ vepsal : „Již můj děd vlastnil chalupu s doškovou střechou, z čehož je zřejmý můj původ“. Tak se lstivě pokusil zazobaného majitele nemovitosti, který ji nepochybně i pronajímal, aby ještě více keťasil na úkor proletariátu a bezzemků, prezentovat jako chudého vesničana a doufal, že tím snad někoho přechytračil. Ale „tam nahoře“, to nebyli žádní blbci, ani senilní dědkové, jak by si možná mohl někdo myslet a jeho trik ihned prokoukli. Zpráva školy o výsledku přijímacího řízení je toho dokladem.
				Po této, možná sice trochu odbočující, avšak pro pochopení nezbytné pasáži, je vám snad již jasné, proč jsem měl takovou radost, že tato obávaná kolonka, která ve své době otřásla světem, či alespoň jeho podstatnou částí, v dotaznících nebyla. Nikdo se tak už z nich totiž nedozví, zda můj dědeček byl dělník, rolník, pracující inteligence, či zda byl rozkulačen. A to je dobře, protože pokud by tam byla, nikdy bych se do nemocnice, stavěné pro elitu tohoto národa, kde měl být příslušný operační zákrok proveden, se svým původem nemohl dostat. Myslím, že mé vyléčení by „v souladu se zájmy republiky“ rozhodně nebylo.
					Lustrace
					Prý si na mne posvítí
					už zapnuli lustr
					na důkladné kádrování
					jim však chybí mustr
					Tak mi dali dotazníky
					bez kolonky PŮVOD
					k nepřijetí do špitálu
					nebudou mít důvod
				S doporučeními jsem pak obíhal různá vyšetření, kde mně nějaké sestřičky s nezvykle vyvinutými špičáky nejprve krev braly.
					Předoperační vyšetření
					Znám já jednu sestřičku
					ta má pěknou jehličku
					nejprve ji do mne vrazí
					a pak saje krvičku
					Když jsem se jí potom ptal
					proč mám ještě dávat moč
					pokrčila rameny
					… asi také neví proč
				Posléze jiné sestřičky naopak do mé červené krve napouštěly krev modrou a pak čekaly, co to se mnou udělá.
					Na co čekají mi došlo poté, co jsem na lahvičce s modrou krví zahlédl označení „liquid“. Náhodnou podobností s jakýmsi anglickým slovíčkem jsem se nenechal zmást - jsme přeci v Čechách. Z toho, že si jedna otevřela tlustou knihu a druhá vytáhla pletení, jsem usoudil, že budeme asi čekat déle. Možná, že doba čekání nějak souvisí s poločasem mého rozpadu.
				Od jedné ze sester jsem se dozvěděl, že do mne napuštěná tekutina je vyrobena na bázi těžké vody (D2O), odebrané z prvního ochranného okruhu atomového reaktoru temelínské jaderné elektrárny. V Temelíně jí říkají „moderátor“ a zde „kontrastní látka“. Při napuštění do těla a následném ozáření účinně srážkami s neutrony zpomaluje jejich tok (aniž by je však výrazněji pohlcovala) a tím snižuje energii záření, jemuž je organismus vystaven. Tak umožňuje na rentgenu zobrazit i tkáně, jimiž by za normálních okolností záření volně prošlo (na snímku by byly vidět jen kosti). Že jde o opravdu těžkou vodu se projevilo, když jsem si pak stoupl na váhu. Po následných váženích jsem došel k poznání, že se patrně ve mně uložila natrvalo.
					Váha
					Stoupl jsem si na váhu
					jsem ve stoji spatném
					myslím že je porouchaná
					ukazuje špatně
					Takovýhle zmetek
					a jakou stál pálku
					prodavač mi doporučil
					koupit decimálku
				Na rentgenu, při tzv. vylučovací urografii, která se právě pomocí této látky provádí, se ukázalo, že do mého krevního řečiště uměle napuštěná modrá krev se s původní krví od Siónu nespojila. Tento kompromitující snímek, který se patrně dostal do nepovolaných rukou, mne později bohužel prozradil, což, jak dále uvidíme, se mi málem stalo osudným a nebýt „námi“, přímo do centra úderné jednotky nepřítele nasazeného, zajordánského agenta, asi bych tu již nebyl a vy byste se nikdy nedozvěděli, jaké to na Homolce je.
				Den před operací jsem se šel zapsat k příjmu. Tam jsem odevzdal vyplněné dotazníky a podepsal, že se vším a proti všemu, včetně transfuze, infuze, difuze, konfuze, jakož i Dreyfusse, platfusu, funusu .. atd., souhlasím, tak, jak to do mne ve škole i mimo ní po celý život vtloukali a plně zodpovídám za všechna rizika z případného nezdaru. Samozřejmě včetně toho, že se lékař při zákroku, kde přichází do styku s různými ostrými nástroji, poraní. Pro takový případ se zavazuji hradit lékaři nemocenskou a po dobu jeho pracovní neschopnosti živit celou jeho rodinu.
				Rafinovanou formulaci souhlasu s transfuzí nepochybně vymyslel nějaký právník. Není z ní totiž patrné, kterým směrem krev poteče. A tak, pokud by se má operace nevyvíjela pozitivně a lékaři v jejím průběhu posoudili můj případ jako neperspektivní a na sousedním operačním stole ležící pacient by měl ještě jistou, malou naději na přežití, umožňoval můj souhlas moji krev vycucnout do konzervy a dát jemu. Pro takový případ je v nemocnici striktně uplatňována zásada tzv. „simultánní operace“, při níž jsou současně operováni dva pacienti se shodnou krevní skupinou. Tato metoda, kterou vynalezl Prof. Dr. Janský, významně zvyšuje pravděpodobnost, že jeden z pacientů operační zákrok přežije a pomáhá tak udržet mortalitu nemocnice poblíž velmi přijatelných padesáti procent.
				V rozhodování, kterého z pacientů obětovat ve prospěch jeho kolegy, pomáhá lékařům známá rovnice, která se našla v Einsteinově suterénním bytě. Málokdo však ví, že jeho byt byl několikrát vyplaven a poznámky vědce, psané inkoustem, se tehdy rozmočily. Objevené materiály byly po poškození vodou velmi špatně čitelné a část textu z listin dokonce zmizela úplně. Papírek s rovnicí, která se nepozorným čitatelům jevila jako
				E   =   m  .    c2
				původně, před řáděním živlu vypadal takto :
				E   =   m  . tbc2
				Ani se jim moc nedivím, ten rozpitý inkoust je skutečně vidět dost špatně.
				Co však znamenají ona tajemná písmena v jeho rovnici?
				Za nesmírného pracovního nasazení a mnoha hodin, strávených bez jakéhokoli nároku na odměnu, při pravidelném studiu a rozboru veškerých dostupných materiálů se mi na mém pracovišti, v hospodě Bořislavka, podařilo význam Einsteinovy kolosální, pro budoucnost zcela průlomové rovnice  rozluštit. Přestože mne to stálo mnoho panáků, nezbytných pro oživení ducha, své poznatky předávám ostatním zcela zdarma a rád, aby i každý z vás si mohl zjistit, jak dlouho tu ještě bude pravděpodobnš strašit, resp. jak může tuto dobu ovlivnit. Možná, že budeš, tak, jako jsem byl já, překvapen...
					Pozn.
					V angličtině dokonce existuje (a jistě ne bez důvodu)
					pro kořalku a ducha jeden společný výraz "Spirit".
					Spiritisté jsou tedy ti, co oživují ducha pravidelně,
					česky bychom řekli notorici
				Nejprve je třeba vědět, co vlastně počítáme, tedy co je výsledkem. Zde se předchozí badatelé vydali správným směrem a poměrně dost se přiblížili skutečnému významu původní Einsteinovy myšlenky. Jde opravdu o vyjádření energie. Nepochopili však, že jde o životní energii. Čím máš její hodnotu vyšší, tím déle tu budeš.
				E .… exitus
				Hodnota vyjadřuje počet roků, které tě nejspíš dělí od smrti při zachování současného způsobu života.
				Vidíme, že k vyčíslení geniálním Einsteinem objeveného vztahu   E   =   m  . tbc2    postačují čtyři údaje : m, t, b, c
				m .… hmotnost
				I tento parametr byl byl v minulosti odhadnut poměrně dobře. Jedná se skutečně o hmotnost a tedy označení písmenem m odpovídá zažitým zvyklostem. Nejde však o hmotnost nějaké částice, ale tvoji. Obéznější člověk má samozřejmě větší šanci na přežití. O tom hovoří i minulými věky prověřené, známé přísloví : „Až tlustý budou hubený, hubený budou studený“. Parametr m zohledňuje tuto skutečnost.
				t .… čas, který v průměru denně trávíš v putyce
				Tento parametr byl vodou rozmočen a proto se jím nikdo ani nezabýval. Snahy fyziků, na cosi naroubovat neúplný vzorec, byly tedy již od samého počátku, jen tápáním ve tmě.
				Písmeno t opět odpovídá fyziky zvolenému a lety zažitému způsobu vyjádření času. Je vědecky prokázáno, že člověk, chodící pravidelně do hospod, je vyrovnanější a spokojenější, než ten, který od rána do večera "hákuje" a je po celou tuto dobu vystaven stresům zaměstnání a všelikému sekýrování šéfů. I člověk pracující "jenom" v kanceláři, který se zdánlivě tolik nenadře, má za celý den nervy nadranc z toho, jak mu nadřízení čumí přes rameno, když hraje své oblíbené, počítačové hry, či když vejdou do kanceláře právě v okamžiku, když zrovna studuje maily s "čuňárničkami", které mu přišly od kamarádů, anebo když mu dokonce ti ulakocení skrblíci vyčítají jen pár desítek soukromých telefonních hovorů. Je proto zcela logické, že hospodský povaleč má oproti svému pracujícímu, udřenému kolegovi mnohem větší naději, že se dožije vysokého věku. Za dolní hranici jsou pokládány 3 hodiny, které by měl zdravý člověk věnovat hospodě. Méně považujeme za podprůměr a takového člověka již máme, na základě závěrů, podložených dlouhodobým, statistickým šetřením, za ohroženého.
				V odůvodněných případech, např. pro nedostatek času, způsobený příliš vysokou hodnotou parametru c (viz. dále), lze výjimečně připustit i poněkud méně. Rozhodně však platí obecná zásada, že doba strávená v putyce mezi kamarády by neměla být kratší než doba, po kterou v práci skutečně pracujete. Pokud tomu tak u tebe je, mělo by tě to vést k vážnému zamyšlení a urychlené změně stylu života.
				b .… koeficient blbosti (převrácená hodnota IQ)
				I tuto část Einsteinovy rovnice smyla voda.
				Máme doloženo, že jedinci s jednodušším obzorem uvažování zjevně přežívají své inteligentnější kolegy. O tom svědčí i ta skutečnost, že se průměrná hodnota tohoto koeficientu ve státě rok od roku zvyšuje. Ukazuje na to i námi zjištěná vysoká sledovanost některých televizních pořadů. Pro ilustraci uvádím např. „píp, píp, …“. No tak to vidíš, zase ta cenzura (stejně se mi ale některé z nich podařilo na mou stránku propašovat).
				c .… Casanovův index sexuální zdatnosti
				Zde badatelé správně odhadli, že parametr má něco společného se světlem. Zcela pak ovšem pochybili v tom, že by se jednalo o jeho rychlost. Jde o světlo tvé mysli, o radost ze života. Parametr kvantifikuje známé Zákopčaníkovo "Slunce v duši".
				Jeho hodnota je dána počtem tvých milenek, resp. partnerů (vidíme, že vzorec není určen pro mladistvé, pro ně Einstein vytvořil jiný). Veličina c ukazuje nejen na tvůj fyzický stav a kondici, ale nepřímo vypovídá i o tvé duševní a psychické pohodě a spokojenosti. Ne náhodou jde o nejvýznamnější faktor ve vzorci. Závislost zde proto není lineární. Tvá šance, že se dožiješ vysokého věku, stoupají se čtvercem navázaných vztahů (prosím, nezaměňovat slovní vyjádření druhé mocniny s manželským troj a více-úhelníkem). Tvá naděje se nepochybně zvyšuje i tím, že ti do nemocnice bude nosit nezbytný proviant mnohem více osob. Pokud budeš totiž odkázán pouze na to, co ve špitále dostaneš, tvé vyhlídky budou dost mizerné.
				Někdo si možná povšiml a snad ho i udivilo, že se ve vzorci nikde neobjevuje položka "VĚK". Ano, nepřehlédl jsi se – to, jak dlouho tu budeš, se skutečně vůbec neodvíjí od toho, kolik ti je roků! To je právě nejvýznamnější Einsteinovo zjištění. Své poznatky začal okamžitě praktikovat sám na sobě a tak se dožil velmi slušných 76 roků. A nebýt té jeho nešťastné, extrémně vysoké inteligence a tím zoufale nízkého koeficientu b, kde mu jeho genialita byla fatální překážkou, byl by se nepochybně dožil mnohem vyššího věku.
				Einsteinův epochální objev nazýváme relativita stáří a mezi lidmi je nejčastěji interpretován výrokem:                                          "Jsi stár tak, jak se cítíš". Samozřejmě se nemohu s velikým Einsteinem ani trochu poměřovat, avšak i já bych rád přispěl svoji troškou do mlýna a tak si jej ve vší skromnosti dovoluji na tomto místě doplnit o empiricky zjištěný vlastní poznatek :                         "Pokud se necítíš, avšak druzí tě cítí, jsi stár dost". Eisteinem objevená relativita stáří se do vědecké literatury se zapsala v roce 1905 jako tzv. speciální teorie relativity. V roce 1916 ji pak Einsten zobecnil a v roce 1921 byl za tento svůj přínos pro lidstvo poctěn Nobelovou cenou.
				Po této teoretické pasáži, která ovšem, jak dále uvidíme, možná sehrála klíčovou roli pro výsledek mé operace, se nyní opět vracíme k tomu, jak probíhal můj příjem do nemocnice.
				V předložených formulářích jsem musel vyplnit jakou částkou, pokud z nemocnice vyváznu živý, jsem měsíčně ochoten přispívat na premiérův byt, kolik na ministry, poslance, atd. Dotazník byl závazný a běda tomu, kdo by svůj závazek nedodržel a dostal se znova do spárů jejich doktorů.
				V lékařských zprávách jsem zahlédl údaj 110/60. Abych udělal dojem, jak se vyznám, a navázal bližší kontakt s pohlednou sestrou, zeptal jsem se, zda je můj tlak v pořádku. Opáčila, že je to snad tím, že nemám brýle, ale údaje, které čtu, mají zcela jiný význam, než jim přikládám. První hodnota označuje moji váhu a druhá IQ.
				To se trochu dotklo mé vrozené ješitnosti a snažil jsem se vypadat co nejvíc oduševněle. Často, když se na něco hodně soustředím, poněkud povypláznu jazyk. Sestra se na mne dlouze zadívala. V místnosti bylo náhle ticho, že by pád špendlíku bylo slyšet. Opětoval jsem její upřený, pronikavý pohled. Mezi námi se vytvořilo neviditelné psychotronické pole. Bylo mi jasné, že jsem navázal kontakt, jak jsem si přál. Ano, to je ta neverbální komunikace, o které jsem tolik četl. Po chvíli se zkoumavý pohled sestry začal zvolna měnit a z její tváře jsem vyčetl jakýsi laskavý, shovívavý úsměv. Beze slova se sklonila k lejstrům, škrtla nižší hodnotu, která nebyla diastolickým tlakem, jak jsem se původně domníval a já četl strohé 110/50. Na sestru jsem zjevně zapůsobil osobním kouzlem a přirozeným šarmem a z protekce se tak, vzhledem k předchozímu výkladu a zvýšení mé hodnoty b, která se vyšplhala na úžasných 0,02 (1/IQ = 1/50) poněkud zvýšila má naděje na to, že krev budu od souseda dostávat (nikoli dávat) a tím i má šance na přežití operace.
				Nakonec jsem šel na pohovor s anesteziology. Tam jsem upozornil, že mám nízký tlak a patrně v důsledku toho jsem naposledy měl i potíže po tzv. premedikaci. Lidově se této injekci, kterou dostáváte před operací a která má biochemickou cestou zajistit, abyste se vším, co se bude dít, byli svolní (to, co mne po celý život neúspěšně učili) a moc se doktorům nebránili, říká "náladovka". A hned již zapisovali do formuláře : "Na vlastní žádost BEZ ANESTEZE". Řekl jsem jim, že ji přeci nechci zadarmo a tak jsem nakonec přeci jen nějakou, malinkatou usmlouval. Anesteziologové ještě vypsali žádanku o baseballovou pálku, s níž praktikují u zvláště problémových jedinců, mezi které mne patrně zařadili, osvědčenou "Holznarkose", vyžádali si poslední náběr krve a byl jsem přijat.
				V den operace jsem se ráno v sedm dostavil na oddělení a posadil do čekárny, mezi ostatní postižené. Proti mně byl velikánský kachlový obraz (asi byl honorován podle plochy), němý svědek doby vzniku nemocnice. Myslím, že o pouhý rok později by se už stěží na tuto zeď dostal. No, asi moc umění nerozumím. Z minulého dne, kdy jsem vyřizoval poslední, „papírové“ formality přijetí a měl pohovor s anesteziology, jsem věděl, že mám být operován jako třetí a na řadu přijdu asi v jedenáct. Přišlo mi proto divné, když ještě před desátou jsem stále seděl na stejném místě. Přitom odkudsi pronikající zvuk příklepové vrtačky jasně signalizoval, že se již začalo operovat. Kolem kmital lapiduch, postrkující postýlky, jako figurky na šachovnici, sem a tam a mne uklidňovalo, že nevozil lidi jen jedním směrem, což by mi bylo velmi podezřelé, ale občas také zpět.
				Konečně jsem zaslechl své jméno. Poslušně jsem následoval sestřičku a vyslechl si první příkaz : „Rychle se svlékněte a oblečte si návleky!“. Tyto návleky, plné gumiček, slouží ke stažení nohou a nahrazují jejich v minulosti používané omotávání pružným obinadlem, které má snížit riziko embolie. Ještě jsem ani úkol nestihl splnit, když přiběhl mně již známý zřízenec a má postel se začala rozjíždět. V rychlosti jsem sundal tričko a ještě taktak stihl naskočit do svého ujíždějícího spěšného vlaku, kde jsem přes sebe přehodil „andělíčka“. Dobíhající sestřička mi nejprve dala jakýsi prášek o němž jsem si zprvu myslel, že jde o premedikaci. V průběhu divoké jízdy na sál, která by na Matějské pouti nepochybně zastínila většinu klasických, adrenalinových atrakcí, mi však došlo, že se patrně jednalo o kinedryl. Poté mně ještě připjala kolem zápěstí jakýsi náramek s čárovým kódem, který nahrazuje dřívější zdlouhavé tetování, kterým byli označeni ještě mí prarodiče, či kovovou známku, kterou mají ve vojenské knížce ti, co se zbraní v ruce bdí nad klidem našeho spánku.
				Napadlo mne, co by se vše mohlo stát, kdybych si svůj náramek třeba, jen tak, pro legraci, s někým prohodil. Vzpomněl jsem si, jaké zmatky způsobila tříletá dcerka mého kamaráda, která v nestřeženém okamžiku proházela označení adresátů již pod vánočním stromečkem položených dárků. Když pak večer hlava rodiny poctivě předčítala, komu je dárek určen, rodina se nestačila divit a neustále se odkudsi ozývalo : „To není pro tohohle, to má dostat … “. Můj rikša-kuli mne ale ubezpečoval, že bez zničení náramek sundat nejde. To jsme se již řítili chodbami nemocnice. Má postel v tu chvíli rozhodně nevypadala jako místo, které, jak jsem se bláhově domníval, je především určeno k odpočinku, ale spíše připomínala monopost F1. Protože jsme neměli zapnutý ani výstražný majáček, ba ani sirénu, lidé, kteří nám stáli v cestě, zjišťovali, že se řítíme právě na ně na poslední chvíli a jen taktak uskakovali.
					Závod
					Jestli někde nabouráme
					nezůstanu celý
					na Homolce právě jedu
					postelovou rallye
				Šílená jízda, jejíž obdobu zatím ani v Prateru nemají, při níž jsem si mimoděk vzpomněl na záběry divokých automobilových honiček z gangsterských filmů v ulicích San Francisca, byla pro oba aktéry dost náročná a vyžadovala naši naprostou souhru a oboustrannou plnou koncentraci. Rukama a nohama jsem musel odrážel splašenou, již v té rychlosti téměř neovladatelnou postel, řítící se jako blesk chodbami nemocnice,  ode zdí. Zvláště v zatáčkách, projížděných smykem, někdy jen na dvou kolech, jsem nesměl selhat. Na dnešek byly totiž naplánovány jen urologické operace, zatímco na zlomeniny, pro něž se v nemocnici vžil ze sádrovny převzatý název „Gipsies“, byl rezervován až příští den, takže bych si v případě bouračky musel pěkně počkat. V plné rychlosti jsme vletěli na operační sál, kde za hvízdání pneumatik a smradu pálící se gumy zkušený řidič mého taxíku „na pekaře“ zastavil. Tam jeho úkol pro tuto chvíli skončil.
				Přestože jsme ze sebe oba vydali vše a udělali skutečně maximum, abychom dojeli co nejdříve, byli jsme od anestezioložky pokáráni, že máme čtvrt hodiny zpoždění a že je z toho dost nervózní. Snažil jsem se ji proto uchlácholit s tím, že urychleným zákrokem lékaři jistě nakonec časovou ztrátu naženou.
				Na sále již byli všichni na mne nachystáni a stáli ve špalíru, pěkně srovnáni jako čestná stráž, mně však spíše připomínali popravčí četu. Pozdravili mne a zeptali se, zda si ještě nechci dát cigaretku či panáka čistého, lékařského lihu (oni že si už dali - sdělili mi, že se jim pak méně třese ruka), případně jestli mám nějaké jiné poslední přání. Prý by mne rádi rozptýlili. Hrklo ve mně, že to vzalo takový spád, myslel jsem si totiž, že k mému rozptylu dojde až po operaci, ale asi za to mohl náš časový skluz. Kněz, stojící poněkud stranou v rohu místnosti, mi nabídl dát rozhřešení a jako protislužbu požadoval, abych mu sdělil svůj PIN s tím, že už mi stejně k ničemu nebude. Jako vrchní zástupce Nejvyššího pro Homolku mi slíbil, že mé peníze budou po mé smrti použity na bohulibé účely, z čehož jsem měl samozřejmě upřímnou radost.
				Všichni patrně chtěli zůstat nepoznáni a tak, jako má kat kápi, či jednotka rychlého nasazení používá kukly i oni měli před obličeji roušky, které měly skrýt jejich identitu a zbavit je tak osobní odpovědnosti. Přesto jsem některé poznal. Prvního z nich celkem snadno. Byl to můj operatér, „náš člověk“, kterého se mi podařilo do tohoto týmu nasadit jako pátou kolonu. Po jeho levé ruce byl druhý operatér. I toho jsem identifikoval jednoduše a to podle dřeváků, jejichž typický, nezaměnitelný klapot znám už přes dvacet let, ještě z doby, kdy žil můj otec. Nemyslím si, že by své dřeváky od té doby někdy sundal a je dost pravděpodobné, že v nich i spí. Proto také jako jediný z lékařů nemusí nosit pro ostatní jinak povinné „pípátko“ – všichni v nemocnici podle klapotu poznají, kde se v dané chvíli lékař nalézá. Další v řadě byl jakýsi vyšší člověk s modrýma očima, nordického typu a vysokými holínkami. Nebylo pochyb, že na zdi visící jezdecký bičík patří právě jemu. Z jeho jednání bylo ihned patrné, že právě on je tady kápo.
				Také poslední postavu v řadě, kterou jsem nemohl přehlédnout a která si právě brousila nástroj, jsem již několikrát někde viděl. Vrchního velitele v holínkách, stojícího po její pravé vřetenní kosti, se nejprve ptala, zda si má stoupnout k mým nohám či hlavě a poté ho požádala, zda by byl tak laskav a plivl jí na brousek, protože ona již nemá žádné sliny. No, nelze se divit, byla strašně vyhublá. Oficír jí chtěl vyhovět a jak se prudce nadechl, jeho rouška se mu prudce přitiskla na ústa. V tu chvíli jsem ztuhl. Ano, nebylo pochyb. Široká mezera mezi zuby, kam se jeho rouška vsála, mně jasně dala najevo, s kým mám tu čest. Proti mně nestál nikdo jiný, než levoboček známého „osvětimského kata“ Mengeleho, který zjevně navázal na dílo svého otce.
				Patrně jen málokomu je známo, že označení, kterého se jeho otci dostalo, k nám bylo zavlečeno z ostrovů a pochází od jednoho sestřeleného pilota R.A.F. Původně anglické slovíčko „cut“, které bezprostředně souvisí s jeho lékařskými pokusy a znamená řezat, krájet, sekat, přeneseně ale také „brát to hlava nehlava“ apod., se v podmínkách tábora předávalo výhradně ústním podáním. Nelze se proto divit, že když jej česky mluvící člověk chtěl později zapsat, napsal jen to, co slyšel - tedy jeho fonetickou podobu - „kat“. Vidíme, že význam slova se zachoval, avšak jeho zápis se, tak jako u mnoha jiných, převzatých slov (např. bajt, stejk, čip, bajpás, víkend, hemenex, …), počeštil.
				Myslím, že to byly právě mé rentgenové snímky z vylučovací urografie, které mne zradily a které se mladému Mengelemu dostaly do rukou a bylo mi jasné, že obětí jeho nového, zrůdného, lékařského pokusu budu dnes právě já. Možná, že až se proberu, budu Twigy, to by mi moc nevadilo, protože už mám té své obezity plné zuby, možná však něco úplně jiného. Ve dveřích jsem ještě zahlédl Dr. Dlahu s Nesmrtelnou tetou, kteří zde donáškovým způsobem nabízeli poslední novinky od Mountfieldu. Vyhublou postavu, trpící zřejmě anorexií, upoutal zejména motorový lidořez, který byl oproti její zastaralé kose asi mnohem výkonnější a patrně i práce s ním pohodlnější. Protože však namítala, že by přeci jen nerada kupovala „zajíce v pytli“, dealeři se nabídli, že jí výrobek hned na místě předvedou. A již provázkem stroj nastartovali a přistoupili k mému operačnímu stolu.
					Na sále
					Ležím tady na stole
					značná je má nevole
					to jim dávám za vinu
					že tu bídně zahynu
					Ještě malou chviličku
					a je po mně veta
					u mé smrti asistuje
					Nesmrtelná teta
					Již dva černí havrani
					čekají tu u sálu
					po skončené operaci
					odvezou mne v penálu
				V tom se do věci vložil velitel, kterému by tím jeho lékařský pokus, na který se už zjevně těšil, převedli na docela obyčejnou pitvu a názorné ukázce rázně zabránil.
				Místností se rozléhaly jeho rázné, úsečné povely : „Skalpell bitte! Die Schlagbohrmaschine vorbereiten! … “, přičemž všechny s výkřiky „Also los, los!“ honil po sále jak nadmuté kozy.
					Uvědomil jsem si, že zvuk příklepové vrtačky, který jsem před chvílí slyšel z čekárny, zněl právě odtud. Jak jsem později zjistil, tuto vrtačku dostal jeho otec, ku příležitosti svých narozenin, jako zvláštní ocenění za životní dílo a rozvoj Říše a významný přínos v oblasti medicíny osobně od Bormanna.
				Velitel se obrátil na anestezioložku s příkazem : „Mehr Gas!“ a ta ihned pokynula jakémusi černovlasému chlapíkovi, stojícímu u velikého uzávěru mohutné trubky. Pochopil jsem, že je to nějaký Gas-arbeiter a vytušil, že se schyluje k nejhoršímu. V ten okamžik jsem však nemohl již nic dělat, neboť mi v tom bránily pevné, kožené řemeny, kterými jsem byl proti útěku pevně spojen s operačním stolem i lýkové provazy, které polévány vodou se mi stále silněji zarývaly do svázaných končetin
				V té době se již po mém těle rozeběhli jedovatí pavouci, takzvaní narkotizéři. Také odvar z lysohlávek, vstřikovaný pod tlakem kanylou do mého bezbranného těla poťouchle se uchechtávající anestezioložkou, která se mi mstila za pozdní příchod na operační sál a jejíž divoký smích ve mně evokoval představu Viktorky u splavu, již začal odvádět své osudové dílo. Zpěv ukolébavky : „Spi synáčku spi, zavři očka svý “, která tvořila hlavní základ její anesteze, byl náhle přerušen ostrým prásknutím bičíku. Ihned si uvědomila své pochybení, vrhla omluvný pohled směrem k veliteli a pokračovala : „Schlafe mein Prinzchen …“. V tu chvíli jsem naštěstí ztratil vědomí a o zvěrstvech, která se na operačním sále poté děla, se mohu jen domýšlet.
				Probral jsem se při cestě zpět na pokoj. Špitál je to veliký a nelze se proto divit, že v tak obrovské nemocnici, která se nám stala jakýmsi „Bermudským trojúhelníkem“, si zřízenec nemohl přesně pamatovat, odkud jsme to vlastně přijeli. Protože „bar code“ na mém náramku asi neuměl číst (či tam možná pokoj nebyl vyznačen) a neměl ani GPS-ku, mohl jsem se s Homolkou při projížďce všemi odděleními hezky seznámit. Byl jsem rád, když náš „bludný Holanďan“ bez zastavení proplul místem, kde bylo až nepříjemné horko a kde jakoby se něco pálilo. V mládí jsem tento čpavý zápach škvařící se kůže cítil ve svém rodišti, v Litoměřicích, kde byla koželužna a naposledy u kamaráda na zabíjačce při opalování chlupů. Když jsme několikrát projeli všemi místy a nemocnici jsem znal jako své boty, dovolil jsem si už dokonce lapiduchovi i trochu radit a tak jsme nakonec můj pokoj přeci jen našli.
				Po operaci jsem se cítil dobře, protože jsem měl ještě „náladičku“ způsobenou tou sympatickou narkózou, za kterou by feťáci jistě dali kdovíco. Proto jsem také odmítal veškeré, nabízené přípravky tlumící bolest. Navíc jsem si nebyl jist, jakou cestou se taková „análgetika“ podávají a měl jsem z toho jistou obavu.
					Po operaci
					Mám teď skvělou náladičku
					je to práce houbiček
					cítím se jak kdybych dostal
					tisíc sladkých hubiček
				Pravda, trochu mne rozčiloval jakýsi měch, který byl se mnou, jako siamské dvojče, spojen čímsi, co nejvíce připomínalo pupeční šňůru, avšak místo připojení bylo o něco níže - tedy spíše jakousi „podpupeční šňůrou“. Nebýt té a nade mnou visící kapačky /můj pobyt na Homolce byl typu „all infusiv“/, šel bych ještě někam na tah, trochu se rozšoupnout a operaci oslavit. To jsem si ještě nevšiml, že mi chybí kousíček „jedničky vlevo nahoře“, který se patrně odštípl při nasouvání odsávačky anestezioložkou. Kdyby to totiž bylo dílo „toho v holínkách“, byl by můj chrup vysněžen nepochybně úplně jinak.
				Na našem konstrukčně dvoulůžkovém pokoji, o čemž vypovídala řada indicií, jsme byli, tak jako ve člunu, tři. Vedle postelí byly velmi rafinovaně řešené odkládací stolky (např. pro KPZ-ku apod.) s výsuvnou deskou, kterou bylo možno umístit pro pacienty přikované na lůžko přímo nad jejich postel. Tedy, za normálních okolností. Škoda jen, že v důsledku přeplněnosti místnosti, bez složitého šíbování, při kterém v ten okamžik náš pokoj připomínal malé nádraží, tyto stolky nebylo možno otevírat. Stejně, jako bez těchto manévrů nebylo možno se dostat do skříně, kde jsme prý dokonce měli i šuplíky na své věci. Odhlédneme-li od těchto drobných pih na kráse, musím říci, že standard ubytování i péče byl velmi vysoký. Každý pokoj byl vybaven umývárnou, záchodem, sprchovým koutem i terasou, kde bylo možné, vzhledem k nízké venkovní teplotě, mít uložené potraviny (kdybychom byli líní chodit až ke společné ledničce, která byla na oddělení k dispozici).
				Kolega, ležící na sousední posteli, byl po operaci nohy a živým mementem toho, k čemu vede jejich nadměrné namáhání, způsobené v mládí uskutečňovaným, nepřiměřeným běháním za ženskými.
					Donchuán
					Chodil druhým za ženou
					teď má nohu dřevěnou
					už za nikým nechodí
					za ruku se nevodí
				Kromě toho byl můj soused postižen i tím, že v důsledku parodontózy přišel o zuby a jeho výslovnost byla díky absenci zubní protézy velmi nesrozumitelná. Kolega věděl jenom, že s protézou do nemocnice přišel a že by tu někde měla být, ale nemohl ji nikde najít. Ten den byl na návštěvě jeho syn a protézu kromě něj hledal i tým k tomu účelu zvlášť vyčleněných sestřiček. Hledalo se i na druhých odděleních, neboť pacient byl předtím jinde. Vše marné. Po protéze jako by se zem slehla. Dle informace jeho manželky by měla být zabalena v alobalu. To mne vedlo k myšlence, že by se dala najít pomocí minohledačky, tu jsme však v nemocnici neměli, protože ji vedení nemocnice, kterému po roce 1989 již připadala zbytečná, poslalo jako svoji pomoc do nášlapnými minami zaneřáděného Afganistanu (jak dobře víme, Afgánci jsou strašně lstiví). Po mé hospitalizaci tento svůj krok možná přehodnotí.
					Pozdrav od Al-Káidy
					Když jsem ležel ve špitále
					cpali do mne trubičku
					nechci zůstat nikde dlužný
					dal jsem jim tam bombičku
				Eventualitu, že by zubní protézu, s již několikanásobně překročenou dobou plánované životnosti, někdo odcizil, nikdo z nás nepokládal za příliš pravděpodobnou. Protože všichni již vše obrátili několikrát vzhůru nohama a úspěch se stále nedostavoval, po důkladné analýze problému mne napadlo, že toto se stává (a s přibývajícím věkem, čím dál, tím častěji) i mně a že pokud věc není tam, kde by správně měla být a kde ji hledáme, je patrně úplně někde jinde - a to většinou. Moc obdivu jsem za svoji myšlenku, jejíž jednoduchost a v ní skrytou genialitu nikdo z přítomných nedokázal docenit, nesklidil. Abych očistil své jméno, navrhl jsem, ať se podívají třeba do županu. Tam se skutečně tolik postrádané a hledané zuby našly.
					Hledání ve čtvrté dimenzi
					Jak tu všichni hledaj zuby
					obrátili vše naruby
					schovaly se v županu
					tam je také dostanu
				Ti, co mne lépe znají, by jistě namítli, že jsem je tam sám nejprve dal (a vůbec bych se jim nedivil), ale protože mne právě přivezli z operačního sálu, měl jsem, protentokrát, neprůstřelné alibi. No, abych dokončil vyprávění o zubech, musím dodat, že zuby se pak ještě hledaly mnohokrát, a to dokonce ještě ten stejný den. Při té příležitosti jsem si nemohl nevzpomenout na nádhernou „zubní“ pasáž v knížce Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“, z níž pochází i předchozí výrok o Afgáncích.
				Druhý pan kolega, který ležel u okna, byl po operaci tlustého střeva. Kousek si v nemocnici odebrali a zase ho zašili. Celkem rychlý proces. Už se těšil, že půjde domů, když tu najednou ouha - teplota. Pokoušel se lékaři vysvětlit, že to nic není, ale ostřížímu zraku lékaře neuniklo malinkaté zarudnutíčko, kterého by si nikdo z nás ani nepovšiml. To byla voda na jeho mlýn a dobrá záminka udělat si bodíky pro zdravotní pojišťovnu. Bylo jasné, že jako ohař, který zachytil pachovou stopu, ani on již svoji příležitost nepustí. Ukecávání, že to jen tak samo odezní a různé jiné finty na doktora nijak nezabraly a nebohý kolega si začal uvědomovat, že žádná síla, ba ani úplateček, lékaře od jeho záměru neodvrátí. Doktor rázně prohlásil, že nějaké mastičky tady nepřicházejí do úvahy, to by musel ležet na jiném oddělení a důrazně dal najevo, že jsme na chirurgii a tady se jen řeže.
				A už tam drncal vozík s různými nástroji, jejichž příjezd, již sám o sobě vzbuzuje hrůzu, zrychluje tep a rozšiřuje zorničky. Jelikož španělská bota, či palečnice, byly vymoženostmi moderními medicíny dávno překonány, na vozíku chyběly (prý byly předisponovány do oddělení rehabilitace).
					Napětí
					Již sem přijel vozík s noži
					a něco se chystá
					že tu dojde k tragedii
					je věc víc než jistá
					Doktor už je natěšený
					přišla jeho chvíle
					oblékl si rukavice
					a nasadil brýle
					Pak se jenomdivně usmál
					sáhl do vozíku
					jeho ruka náhle svírá
					čtyřpalcovou dýku
					Když jsem ho tak uviděl
					hned mi vyschlo v puse
					a to jen tak něčeho
					myslím neleknu se
				Sluníčko, odrážející se od kmitajících se nástrojů, vrhalo "prasátka" po zdech místnosti a ač jsme my zůstali protentokrát ušetřeni a stali se jen pouhými svědky hrůzného divadla, i nám tuhla krev v žilách.
					Kulturní vložka
					Skalpel vjíždí do břicha
					kdosi vykřik do ticha
					postel je už celá rudá
					... a pak že je tady nuda
				Chudák kolega nemohl v tu chvíli ani vyskočit, aby utekl, neboť kdyby se pokusil vstát, skalpel by si do svého břicha zarazil ještě hlouběji. Zato, že nekladl odpor, byl lékařem pochválen a jako odměnu dostal krásný, čistý drén. Následující den se tento pacient konspirativně domluvil s jiným lékařem, který byl zjevně jeho známý a z nemocnice se raději nechal propustit s tím, že na kontrolu přijde v pátek. Tak to alespoň prezentoval nám. Naposledy jsem ho ale zahlédl, jak v převlečení za lékaře kvapně procházel kolem vrátnice ...
				Přišel večer a já se těšil, že po hladovce, kterou jsem před operací podstoupil, se konečně nadlábnu. Vůně z večeře, kterou přivezli, se příjemně rozlila po celém pokoji a už z ní jsem mohl poznat, že tady vařit umí.
					To je koneckonců vidět i na obrovském, černém, nemocničním kocourovi Mikešovi. Tento kocour, který je jakýmsi maskotem Homolky, vypadá spíše jako menší puma a se svými tělesnými dispozicemi by mohl klidně provozovat kocouří sumo.
				V té chvíli by měl ze mne I. P. Pavlov nesmírnou radost, protože jsem se stal živým důkazem správnosti jeho učení o podmíněných reflexech. Tím to ale také skončilo. Moji spolubydlící dostali večeři a mně bylo sděleno, že pro mne zatím nemají. Snažil jsem se kolegům vysvětlit, že logicky se nejprve podávají „hotovky“, neboť příprava minutek trvá samozřejmě déle, ale jejich večeři jsem jim tím nezošklivil, jak jsem ve skrytu duše doufal a své minutky jsem se také nedočkal.
					Poslední večeře
					Vždycky když se zešeří
					rozvážejí večeři
					pro mne ale nemají
					sdělili mi potají
					Trošíčku jsem snědl včera
					při poslední večeři
					od té doby šilhám hlady
					jsou to pěkní gauneři
				Kdo seje vítr, sklízí bouři a tak, aby se mi za moji nepřejícnost pomstili, zavedli pro zbytek večera hovor na téma jídlo. Dozvěděl jsem se, jaké obrovské porce masa dávají v jídelně v Horoměřicích (jako kdybych to nevěděl) a také mnoho zajímavých, kulinářských specialit a fíglů (však on je, prevíty, pán Bůh taky jednou potrestá), takže mně musely sestřičky večer ještě znovu moji poslintanou postel převléci.
				Protože jsem po operaci neměl žádné potíže, hned ráno jsem se vydal na podrobný průzkum areálu, s nímž jsem se předběžně seznámil již předchozí den při vyhlídkové jízdě z operačního sálu. Na cestě mi dělal doprovod můj společník, který se nacházel na druhé straně podpupeční šňůry a na kterého jsem dával pozor víc, než na své oči.
					Kamarád „na laně“
					Mám nového kamaráda
					spojuje nás hadička
					chodívám s ním na procházky
					jako s psíkem panička
					O „baby“ teď nemám zájem
					protože mám trubičku
					a pak svého kamaráda
					svou přenosnou vaničku
				Kromě dobové výzdoby mne na mé prohlídce zaujaly apartmány, které si bylo možné za malý „příplateček“ pronajmout. Režim na nich se řídil jednoduchým heslem: „Jestli chceš na Homolku, připrav si svou tobolku“. Byly vybaveny telefonem, ledničkou, televizí i připojením na internet a stěny měly obloženy dřevem. Ne, že bych si to třeba na půl dne, kdybych nějaký čas šetřil, nemohl dovolit, ale nemusím mít všechno.
				Na oddělení byla i osobní váha, na níž jsem se, vzhledem k její přesnosti a odporné upřímnosti, raději nevážil. Na této „hubaté“ váze visela kniha a na ní tučný nápis »KNIHA PŘÁNÍ A STÍŽNOSTÍ«. No ne, tu jsem naposledy viděl pěkných pár roků zpátky. Myslel jsem, že už nikde neexistují. Dodnes mne mrzí, že jsem se nepodíval, odkdy tam visí a jaké v ní jsou podněty pro další činnost špitálu. Možná, že bych se v knize setkal i s některými jmény, která bych mohl znát třeba z televizních zpráv či týždeníka i když si myslím, že pokyny pro nemocnici v těchto případech chodily spíše jiným způsobem, pro který se všeobecně vžilo pojmenování „Cesta padajícího -píp-“. Ač zaprášená nebyla, neboť prach se každý den všude pečlivě utírá, její vzhled byl přesně ten, na který jsem byl z dřívějších dob, ze svých pravidelných návštěv restauračních zařízení zvyklý.
				Ve čtvrtek přišel na pokoj nový pacient a protože v nemocnici pracovala jeho neteř, přivlekl si s sebou i „protekční“ televizi. Normálně by z toho člověk mohl mít i radost, ale tak, jak jednomu z dědků chyběla zubní protéza, tomuhle asi zase chyběly uši. Navíc na všech programech neustále dávali „Concerto Grosso“.
					Concerto Grosso
					Čumíme na televizi
					zase je tam Gross
					na Kalouska a KDU
					dělá dlouhej nossss
					Demisi prý nepodá
					neboť splácí drahý byt
					pak mu musí groše zbýt
					aby vůbec mohl žít
					Že by snad i odešel
					má to ale jeden háček
					hrozí mu že opětovně
					bude muset řídit vláček
					Také by chtěl letos jet
					na Grossglockner lyžovat
					nemůže se proto prý
					aférami zdržovat
					Navíc by tam po něm přišel
					ještě někdo horší
					v politice je třeba mít
					kůži vskutku Groší
					Když tam ještě chvíli bude
					má to pro něj velký klad
					ještě párkrát dostane
					premiérský slušný plat
					Půjčkami a spekulací
					rodina jeho teď zchudla
					jen se na něj podívejte
					vždyť je to kluk za groš kudla
					Chudák jenom kvůli nám
					má furt nové trampoty
					protože by strašně chtěl
					dostat nás do Evropy
					Už prý to má vymyšlené
					a už ví jak na to
					naše holky boubelatý
					to je naše zlato!
					A tak když se osvědčí
					testovaný model
					ze státu si uděláme
					jeden velkej bordel
				Na randál naplno puštěné televize, kterému jsem byl vystaven přes den, plynule večer navázalo strašlivé chrápání našeho nového kolegy.
					Očistec
					A už spustil cirkulárku
					v tomhle se fakt nedá spát
					po probdělé noci myslím
					že ho vůbec nemám rád
					Ráno ještě před vizitou
					překvapené sestřičky
					u kolegy objevily
					odpojené hadičky
				Jelikož slogan „ticho léčí“ platí i naopak, bylo mi jasné, že na pokoji dlouho ve zdraví nepřežiji. To mne utvrdilo v mém nezvratném rozhodnutí - co nejdříve zdrhnout. Jakmile mne v pátek lékař oddělil od mého „siama“ a zbavil tohoto nechtěného přívažku, požádal jsem o vyhazov. Lékař mi rád vyhověl, napsal propouštěcí zprávu, předepsal antibiotika a pozval na kontrolu.
				25.2.2005
				"Právě jsem se vrátil z Homolky. Primář moji demisi přijal"
				Na kontrole mne doktor objednal, po předpokládaném zhojení rány, způsobené operačním zákrokem, na první ze série tzv. dilatací. To je takový proces, kdy „jdou tlustý do tenkejch“. V tomto případě se však nejedná o nějaký abstraktní příměr, ale o naprosto přesný popis techniky provedení brutálního, lékařského výkonu. Je to, jako byste ze staré, zarostlé vodovodní trubky v baráku postaveném za První republiky chtěli vyrobit stoupačku, či ropovod Дружба a to tak, že se snažíte zvolené větší profily do trubičky, která by i zamrzlé hadičce na ostřikovače její reálnou světlost mohla jen závidět, nějak narvat. Vy i já bychom si mohli myslet, že je to naprostá blbost, ale lékaři, praktickými pokusy na lidech, na nichž se nepochybně podílel i „ten v holínkách“, kdy testovali, co ještě člověk vydrží, prokázali, že to navzdory veškerému selskému rozumu možné je. Že to však zrovna po dobrém asi nepůjde a moje „manesmanka“ bude podrobena náročné, zatěžkávací zkoušce, je jasné.
				Astronomická balada ze souhvězdí CCH18
					Už dělají dilataci
					mé nebohé trubičky
					při téhle té proceduře
					vidím samé hvězdičky
					Zkracují se vzdálenosti
					prodlužuje čas
					tohle to snad není doktor
					tohle to je ras!
					Strká do mne tlustou trubku
					a po chvíli zas
					kdyby toho „dilätanta“
					chtěl si odnést ďas
					Nejraději jak raketa
					bych už odtud vylít
					a na jeho ikonce
					stiskl velké DELETE
				Pozn.
				CCH je lékařská zkratka, která pochází ze slov „calibre“, tj. světlost (kalibr, ráže) a „charge“, což zde značí naplnění (nacpání). Číslo 18 je vnější obvod dilatační trubičky v milimetrech.
				Doslov k povídce
				Tato vzpomínka na moji hospitalizaci vznikla především jako poděkování MUDr. Otto Bernardovi za skvěle provedenou operaci a velmi citlivý a šetrný přístup k pacientovi. Sama skutečnost, že se u mne jednalo již o čtvrtou operaci, dává zapravdu v úvodu vyslovené myšlence, že dobrý výsledek zdaleka nemusí být samozřejmostí a že úspěch není nikdy dopředu stoprocentně jistý (jsem rád, že jsem tentokrát byl v těch úspěšnějších padesáti procentech). Rovněž chci poděkovat celému operačnímu týmu a za vzornou péči také sestrám i všem ostatním pracovníkům nemocnice Na Homolce. Za nepřerušované dodávky plynu nemohu vynechat ani poděkování neznámému gas-arbeiterovi z Pražské Plynárenské a.s.
				Povídku jsem psal pro potěšení lidí. Pokud se mi to trochu podařilo, jsem rád. Jestliže jsem se čímkoli, kohokoli dotkl, omlouvám se. Zejména se omlouvám té vychrtlé anorektičce s kosou, kterou zároveň tímto žádám o maličký odklad.
	▲  NAHORU			►  BÁSNIČKY	►  POVÍDKY			►  HLAVNÍ STRÁNKA