evžen hilar

verše

próza

M E N U

S V A T B A J A K O K Ŕ E M E N - D O Z V U K Y A M E Z I Á R O D N Í S O U V I S L O S T I

HLAVNÍ STRÁNKA

POVÍDKY

► SVATBA JAKO KŔEMEN

DOZVUKY

Svatba jako křemen

A MEZIÁRODNÍ SOUVISLOSTI

dozvuky a mezinárodní souvislosti

(úvod povídky)

Když se po Matoušově svatbě jeho unavený otec konečně k ránu vymotával z nástrah petřínského bludiště, jen osiřelý, švédský kanón, z jehož hlavně se dosud kouřilo a očouzené kvítky Růžového sadu smutně připomínaly, co se tady v noci dělo. Třpyt rosy, napadané pobořeným stropem, odrážel záblesky vycházejícího slunce optimisticky naladěného, probouzejícího se dne a sbírka pokřivených střepů, poházených po zemi, svými pitoreskními, mihotavými odrazy milosrdně ukazovala Evžena z té lepší stránky. V pase zlomená rozhledna, která byla němým svědkem hrůz skončené noci, se k němu soucitně skláněla, jako by mu chtěla podat pomocnou ruku a všetečně natočený hvězdářský dalekohled zvědavě pokukoval, kdo ho to ruší od rozjímání nad nekonečnem.

Viděl, jak se Evžen obezřetně proplížil se svojí voňavou výslužkou kolem věčně Hladové zdi a jak se batoh, za nímž šlo jen tušit postavu, zvolna vzdaluje směrem k Pohořelci. Ještě než tam došel, váha přecpaného batohu jej srazila na kolena. Když Milosrdné sestry Boromejky z nemocnice Pod Petřínem, které byly v sadech na ranních motlitbách, uviděly takto zbožného člověka, hned se nabídly, že mu s batohem pomohou. K jejich překvapení je však svatý muž dosti nevybíravými slovy odbyl.

Před kostelem Nanebevzetí Panny Marie pak zahlédl vyzývavě, snad až přidrzle vystrčenou kasičku na milodary. Nejprve se jí chtěl obloukem vyhnout, jeho přirozenost však nakonec zvítězila. Z kapsičky od saka, které si nepozorovaně naplnil v době, kdy ostatní byli na obřadu a jejich pozornost byla odpoutána celkem nezajímavým ceremoniálem, vytáhl lehce předžvýkanou svatební karamelku a na provázku jí spustil do kasičky. Cinkot mincí, které se ochotně na návnadu lepily, mu přeci jen byl bližší a zněl příjemněji, než rozladěný, ranní křik dosud nerozezpívaných ptáků. Když se však snažil svůj úlovek nacpat do již přetékajícího batohu, zasadil mu tím poslední ránu a jeho věrný batůžek se na něj výsměšně rozšklebil. Evžen se však ukázal jako mistr improvizace. Hned si povšiml opuštěného kočárku před právě otevřenou samoobsluhou a jak se s ním vzdaloval od Pohořelce, děťátko, sedící na popelnici, si vesele tleskalo ručkama a s výkřiky "Táta, táta" mu radostně mávalo na cestu .....

……………………..……..